Němečtí FITZCARRALDO jsou dalšími z těch, kteří dokáží posluchačům nabídnout příjemnou dávku postrockem načichlé muziky, která si zároveň v bourání zažitých konvencí neklade příliš vysoké ambice. „Lass Sein Was Ist“ je pro tuto čtveřici teprve druhým plnohodnotným počinem a taktéž i důkazem, že si dokázala osvojit ty nejdůležitější postupy, s pomocí kterých dá dohromady dobře fungující žánrovou kolekci a přitom po většinu hracího času nenudí.

Bohužel, ani tato čtveřice se ve svém počínání nedokázala vyhnout hluchým místům a nezajímavým, nicneřešícím momentům, které v některých případech srážejí její (jinak více než solidní) snahu někam do šedi průměru. Děje se tak především v těch chvílích, kdy kapela zvolní tempo i napětí a pustí se do poklidnějšího, až relaxačního rozjímání. V pojetí instrumentální hudby si dle představ těchto Němců podávají ruce již klasické elementy, jako jsou nájezdy mohutných kytar, které jsou v tomto případě opatřeny lehce zastřeným zvukem, jenž posouvá tvorbu FITZCARRALDO někam do sfér shoeagazového snění, které se střídají s vyklidněnými zvukovými plochami. V těchto kapela, přestože pádí vpřed po hluboce zajetých kolejích, projevuje dostatek hravosti, která však ne vždy jde ruku v ruce s patřičnou invencí. Právě v těch klidnějších momentech skupině občas dojde dech a její snaha o uvolnění nastřádaného napětí se dokáže proměnit i v lehkou nudu, kterou zachraňují mnohé zdařilé ostřeji znějící části jednotlivých skladeb. Pohříchu se tak několikrát děje doslova pět minut po dvanácté, čímž chci říct, že těmto zvolňujícím a akustickým pasážím by více slušela kratší stopáž.

Že skupina umí, dokazují některé velmi zdařilé kompozice, jež zároveň i svojí vysokou kvalitou přispívají k nevyrovnanému dojmu z „Lass Sein Wast Ist“. Když si FITZCARRALDO nesnaží za každou cenu komplikovat situaci někdy i zbytečnými zvukovými kudrlinkami a naopak místo toho vsadí na přímočařejší postup, tak z toho vzniká například i skvělá „Momentaufnahme“. Skladba, ve které se opravdu podařilo skloubit nevtíravou melancholii se zdánlivě nesourodými prvky, jako jsou explodující kytary a jednoduše vpřed jedoucí rytmika. Naproti tomu následující „Dämonen In Uns“ je typickým příkladem výše uvedených nedostatků. Nadějný, emocemi naplněný rozjezd a po něm zbytečně natahovaná „tišší“ prostřední část, díky níž se v úvodu navozená nálada postupně vytrácí do ztracena. Kouzelná melodie čistě akustické „Feuerwerk“ je pak spíše výjimkou potvrzující pravidlo.

Nevyrovnaný je pojem, který asi nejlépe vystihuje druhé album fanoušků Briana „Fitzcarralda“ Fitzgeralda. Snoubí se v něm nesporná skladatelská zručnost, rostoucí zkušenost i cit pro melancholii s mírnou kompoziční křečí a beznadějí. Výborné momenty se střídají s těmi slabšími, ale přesto jako celek působí nadprůměrně a dokáže vyvolat chuť se k němu opakovaně vracet.